Těžký život ženy, jejíž muž je hrdina.

Každý mě zná, přátele nemám…

A tak obracím se k Vám.

Tu hymnu znáš, tiše zpíváš, v srdci pocit výhry máš.

Řád zlatý vem, polib rodnou zem a králova roucha lem.

Švédská země, zde je domov tvůj. Pojď ke mně, svou choť pomiluj.

V srdci máš ten zvláštní žár, jsi hrdina – švédský admirál.

Stateční plavci čekají, ty zvolna kráčíš náměstím.

Lidé jásají, z lodi máváš jim, a zas věříš na štěstí…

V srdci máš ten zvláštní žár, náš hrdina – náš admirál.

A pak…roky samoty, vnitřní prázdnoty…jenom čekám, až vrátíš se k nám.

Dítě tvrdě spí, já se v slzách utápím, a na lásku skoro nevěřím…

Jednoho dne se naplní pohár zoufalství.

S mužem odcházím, lidé Ystadští lásku mi nepřejí…

Švédská země, zde je domov tvůj. Však beze mne, jinou pomiluj.

Vždyť pro mě neplane ten žár,

nejsi manžel – jsi navždy jen admirál.