Legenda o Bílé Paní
Legenda o Bílé Paní
bp_13_turnaj
Turnaj byl u konce a usměvavá paní hradu ošetřila vítězi rány. Zranění nebyla vážná a tak protančili a prosmáli skoro celou noc. Spát šli až nad ránem.
Z ložnice vyšli až po třech dnech, mladík zářil blahem a na ústech se míhal úsměv uspokojení. Dívka také zářila. Vše se zdálo být na dobré cestě.
„Všechny podmínky jsou tedy splněny?“
V hodovní síni se rozhostilo ticho a všichni napjatě očekávali dívčin soud. Zlověstný úšklebek který však přeletěl její spanilou tvářičkou všechny opařil.
Bílá Paní: „Potřebuji muže a‑ne tohle….“
Hrozný výsměch zněl hodovní síní, mladíka nebylo třeba předhodit lvům nebo dát katu, jeho svět se náhle zbořil jako domeček z karet. Muži jako on takovou potupu těžko přežijí, sami si sáhnou na život.
Bílá Paní: „Ale já jen žertovala, odpusťte mi to prosím. Je prostě báječný a já jen nemohu svému štěstí uvěřit.“
Jen jedna stará vrána ví, že ten žert.....
foto: André Pilon
kapitola třináctá
XIII
Turnaj
První bál byl honosný. Tolik krásných mladých mužů na jednom nádvoří. Vždyť také vítěz turnaje se stane nejšťastnějším mužem jaký kdy chodil po této zemi. Splní-li pak ještě malou podmínečku, ale kdo by se jí obával, že?