Manželé žili šťastně a všechno bylo jako vystřižené z pohádky pro malé děti.

Paní však měla jedno tajemství. Každý měsíc v úplňku se o půlnoci ztratila z pokoje. Nic netušícímu choti vždy připravila báječný nápoj, po kterém míval krásné sny. Odcházela vždy do věže, kde na ni každý měsíc čekal nový milenec. A doufala, že se mezi nimi jednou objeví Černý Rytíř a ona bude moci vykonat svou strašlivou pomstu.

Jiní zase říkají, že:

V panství se začaly dít podivné věci, začali mizet vznešení šlechtici i  urostlí chasníci a i když se ledacos

strašlivého povídalo přesto na hrad stále proudily davy odvážných mužů a panina ložnice byla bezustání plná smíchu a vášně. Zločin Černého Rytíře tedy mnohonásobně pomstila. Bohužel se však mstila na mužích, kteří o celé záležitosti neměli ani ponětí.

Znavený jezdec procitá

Jezdec se náhle vytrhne ze spánku a přímo proti němu stojí krásná paní z obrazu... Má na sobě bílé průsvitné šatečky, pod kterými prosvítá její tělo. Usmívá se a v ruce drží tepaný klíč.

Klíč od zahrady rozkoší.

Kyne mu, aby ji následoval a jezdec dlouho neotálí. Vede ho k těžkým dubovým dveřím, klíč zarachotí v zámku a jemu se otevírá brána do Ráje. Krásná ložnice je prostoupena měkkým světlem a jemné pokrývky jsou bělejší čerstvě padlého sněhu. Naskýtalo se tolik možností, jak strávit tuto vzácnou chvíli, ale jezdci se nevím proč chtělo ptát na tisíce otázek, které mu neodbytně proudily hlavou. Ty její oči, určitě je už někde viděl, ale tenkrát nebyly usměvavé, ani svůdné, ale k smrti vystrašené. A pak, pak je viděl ještě mnohokrát ve svých snech, ale to už byly prázdné a vyhaslé, bez známky života. Jezdec: „Má paní, odpusťte, že si nevšímám vašich vnad, ale rád bych vám pověděl jeden příběh:

Příběh o vině,

                            trestu

                                                        a odpuštění.“

foto: André Pilon