Černý Rytíř náhle procitá z hrůzného snu, útržkovitě mu celý sen prolétá myslí:

výkřik - okno -  bosá chodidla na schodech a kočičích hlavách nádvoří - jemný profil s rozházenými vlasy

v tratolišti krve...

A pak... souboj - smrt - a strašný pohled služebné ...

Otevírá prudce oči a na svém zápěstí ucítí pevně utažené pouto!!?

Jsou to vlasy!!!

Omotané dívčí vlasy a ona, ONA leží stále vedle něho!!!

Vše mu náhle bylo jasné, jednou se bude v bohatě iluminovaných kronikách psát:

... a šlechetný Černý Rytíř se probudil, omluvil a propustil...

„Vzbuďte se má paní, zapřísahám Vás...”

budit ji ale nebylo nutné, se svými černými myšlenkami probděla celou noc.

Stojíc bos na dubové podlaze u nohou lůžka, pevně ji uchopil za obě zápěstí a když se posadila

dvorně a pokorně před ní poklekl.

„Mám toho tolik na srdci má paní,” řekl pohnutým hlasem a hluboce se jí zahleděl do očí.

„Odpusťte pokud je to možné. Vím, že to co se stalo minulé noci je neomluvitelné, ale člověk je bytost chybující a váš půvab mne připravil o rozum.

Po ničem netoužím více než-li po smíru s vaším otcem, jsem ochoten mu dluh odpustit.”

„Za jakou cenu?” řekla poněkud jízlivě princezna: „ Co budete chtít výměnou?!”

„Vaše odpuštění.”

foto: André Pilon